|
Úvodní strana
Turistické informace
Otevírací doba
Ceník vstupného
Prohlídka a expozice
Dostupnost
Pověsti
Fotogalerie
Současné
Historické
Akce
Kulturní akce
Sezóna 2009
Sezóna 2008
Akce na hradě
Historie
Historický vývoj
Stavební vývoj
Přehled majitelů
Nabízené služby
Pronájmy
Svatby
|
Pověsti hradu
Kunětické třešně
V době, kdy na Kunětické hoře sídlil
pan Vilém z Pernštejna, smrtelně se mu roznemohl synáček
Vojtěch. Rmoutil se proto nejen pan Vilém a strachoval se o
něho, nýbrž rmoutily se i děti z krčmy na úpatí Kunětické hory,
kde tehdy zůstával chmelař a krčmář Jiřík.
Malý Vojtěch byl hošík velmi milý. Nestyděl se za
chudobné děti v podhradí. Častokrát
seběhl pod hrad, hrával si s nimi i s sebou do hradu je brával.
Měl-li cos lepšího k snědku nezapomněl se s nimi podělit.
Děti denně toužebně vzhlížely vzhůru k bráně,
neobjeví-li se v ní snad již Vojtíšek opět uzdraven, a když se
dozvěděly, že je těžce nemocen, že ještě velmi dlouho bude
trvat, nežli přijde mezi ně, rozhodly se, že ho navštíví samy.
"Jen čím ho potěšit, jaký dárek s sebou vzít?"
přemýšlely starostlivě jejich mladé hlavy.
Na úpatí hory rozkládal se tehdy sad v němž se náramně
dařilo třešním. Byla právě doba jejich zrání. Byly krásně rudé,
šťavnaté a sladké, takže se při pohledu na ně sbíhaly dětem
sliny na jazyku. Však se již o nich
dověděli špačkové a nedbajíce strašáků napadali sad. Ty třešně
natrhaly děti do košíčku a nesly je darem malému Vojtíškovi.
Nemocný se usmál na návštěvníky, kteří před ním stáli v
rozpacích, a když mu podali třešně, s radostí se pustil do
jídla. Podivil se lékař, že mu tak třešně zachutnaly, dovolil
dětem, aby přišli častěji Vojtíška navštívit.
I přicházely děti denně k nemocnému, přinášejíce mu
čerstvě natrhané třešně, a nemocný se den ode dne více
uzdravoval. Líce mu opět růžověly, krev mu zase v těle hrála, až
konečně směl opustit lůžko a vyjít si na dvůr. Brzy nato vyšel i
z hradu a oplatil návštěvu krčmářovým dětem.
Na památku jeho šťastného vyléčení a zachránění
kunětickými třešněmi konali minorité v Pardubicích každoročně
třešňové slavnosti. Tyto sice časem zanikly, byly však
několikrát obnoveny.
O Pernštejnském zubrovi
Podle nejstarší verze
pověsti se praotec rodu Pernštejnů jmenoval Vaněk a pocházel z
uhlířské vsi ležící nedaleko dnešního hradu Pernštejna. Jeho
příběh se měl udát již v 6. století našeho letopočtu.
Tehdejší bájný vůdce země, markrabě moravský Jošt
Vilibald Brandenburg, dlel právě na hradě Zubštejně. Po lesích v
okolí hradu se potuloval divoký zubr, který škodil lidem a mnoho
jich dokonce zabil. Markrabě vyhlásil, že bohatě odmění toho,
kdo kraj zubra zbaví.
I uhlíř Vaněk zvíře mnohokrát v lese potkal, a kdyby
před ním nevylezl na strom, jistě by jej také zahubilo. Jednoho
dne, když Vaněk před zubrem utíkal, ukryl se ve své lesní boudě.
Zubr na něj začal tak dorážet, že uhlíř již nevěděl kudy kam.
Vzal tedy kus chleba, napíchl na prut a podal zvířeti. Tak mu
podával postupně všechen chleba, co měl a zubr se uklidnil.
Nejen to, Vaněk mu pak vždy, když jej potkal, dával chleba, a
tak si zvíře ochočil, že zubr bez něho nechtěl být a všechno si
nechal líbit.
Když Vaněk viděl, že zvíře je ochočené, provlékl mu
nozdrami houžev, upletenou z mladého líčí. Zubra přivedl na hrad
Zubštejn k markraběti.
Užaslý markrabě pochválil uhlíře za to, že zvíře
nezabil, ale přivedl je živé. Vaňka bohatě odměnil pozemky,
hrady a vesnicemi. Získal veškerá území, která dokázal za jeden
den od slunka východu do slunka západu obejít.
Na jednom vrchu, jemuž říkali Bezvín, začal si pak
někdejší uhlíř stavět hrad, kterému bylo z markraběcí vůle dáno
jméno Pernštejn. A na paměť své chytrosti, s jejíž pomocí ovládl
divoké zvíře, měl uhlíř i jeho potomci právo užívat jako rodový
erb zubří hlavu s houžví v nozdrách. Právě ona houžev byla
chápána jako velmi podstatná součást znaku, neboť symbolizovala
chytrost a rozvahu, která přemáhá hrubou sílu, v tomto případě
symbolizovanou zubrem.
Opatovický poklad
Sudy s unikátním
archivním vínem patří k vyhledávaným podzemním bohatstvím
opuštěných hradů. Skrývá je prý i sklep Házmburku. Opilci se k
nim však nemohou dostat, protože nápoj hlídají hned tři kouzelní
mužíčci.
Přelstít je se dosud nepodařilo. Zato prý fintou s
vínem přišel k bájnému opatovickému pokladu pán hradu Kunětická
hora.
Mniši z Opatovického kláštera střídavě ohrožováni oběma
soupeřícími stranami v husitských válkách se rozhodli své zlato
a stříbro ukrýt na jiném místě. Svěřepě ale dbali na to aby
nikdo kromě Karla IV., který je kdysi umluvil, už tento obrovský
poklad nespatřil. Nacpali ho proto do vinných sudů a dovezli na
Kunětickou Horu. Každý by přece uvěřil, že takové pošušňání
chtějí před vojáky schovat.
Možná na to naletěl i zdejší pán. Jenže jednou ho
začala honit mlsná. "Však mníškům neubude, když si trochu
cvaknu," pomyslel si a běžel do sklepení se džbánkem. Ať točil
sebevíc, ani slza neukápla. "Safraporte," vzdychl zklamaně.
Ale protože opilci jsou vynalézaví, jak se dostat ke
své dávce, nevzdal to. Rozhodl se naplnit džbán za každou cenu.
Bušil do sudu tak dlouho, až se mu podařilo ho seshora otevřít.
Místo vytouženého moku však spatřil hromadu zlatých monstrancí.
"Ti kujóni," rázem vystřízlivěl.
Když si po čase mniši přijeli pro ukryté sudy, s
úsměvem jim je vydal. Řeholníci se tuze divili, co to v nich
šplouchá. Museli ale mlčet. Vždyť sami řekli, že sem přivezli
jen víno. Kunětický pán pak za jejich smutným průvodem udělal
dlouhý nos. Notoričtí alkoholici, šmátrající v podzemí po plných
sudech, nemusí podle legend skončit špatně.
|
AKTUÁLNĚ
Na novou sezónu pro vás
připravujeme rozšíření expozic a řadu tradičních i nových kulturních akcí.
Podařilo se nám pro Vás
vyfotit draka vracejícího se do svého obydlí na Kunětické hoře. Je velmi
pravděpodobné, že jej letos na hradě také sami zahlédnete.
|
